Ludvík Souček - Cesta slepých ptáků

27. dubna 2011 v 16:54 | evi |  Sci-fi
Jsem velikým příznivcem sci-fi a fantasy (to druhé tady asi nikoho nepřekvapí), a tak jsem si usmyslela využít tyto stránky mimo jiné jako svůj malý soukromý čtenářský deníček. A začnu hned od začátku trilogií Cesta slepých ptáků, Runa rider a Sluneční jezero, která mě kdysi uvedla do světa moderní science fiction (ano, Julese Vernea, o němž tu také bude řeč, nepočítám, toho už jsem měla docela načteného). V uplynulých týdnech jsem totiž znovu sáhla po téhle knížce a ráda si ji po všech těch letech opět přečetla.


Psal se rok 1989 či snad 1990, Československem vál vítr revolučních změn a já, tehdy ještě mladá a fikce téměř neznalá, jsem za umístění v jakési matematické olympiádě obdržela věcnou cenu - nové vydání trilogie Cesta slepých ptáků, Runa rider a Sluneční jezero od pro mě tehdy zcela neznámého českého autora Ludvíka Součka.

Naprosto jsem netušila, do čeho se pouštím, ale jelikož jsem hltala všechny dobrodružné knihy, které mi přišly pod ruku, pustila jsem se čile do čtení. A brzy mě ten příběh doslova pohltil. Ne snad, že by byl nějak mimořádný, zvlášť ve světě všeho, co jsem přečetla od té doby. Jenže tohle dílko mělo styl, s nímž se člověk hned tak nepotká. Styl, který mě donutil prakticky od začátku věřit všemu, co mi autor předkládá, a to nejenom proto, že by psal tak uvěřitelným způsobem, ale proto, že se to všechno tvářilo tak opravdově. A dodnes si pamatuji, jakým pro mě bylo zklamáním, když jsem postupně zjistila, že se jedná o pouhou fikci. Ano, při čtení posledního dílu Sluneční jezero, kde se hlavní hrdinové vydali na cestu na Mars, už jsem si ani při nejlepší vůli nemohla namlouvat nic jiného. I kdybych chtěla:-)

Trilogie je totiž psaná formou reportáží. Všemi knihami čtenáře provází redaktor jakéhosi periodika, kterého redakce pověřila sepsáním zprávy o výzkumu významných českých a islandských badatelů v islandském kráteru Snaeffels, kde měli údajně objevit důkaz někdejší mimozemské návštěvy na Zemi. Redaktor barvitě popisuje svá setkání s jednotlivými aktéry příběhu, předkládá zápisy z rozhovorů, které s nimi pořídil a fotografie a nákresy, jež se mu podařilo sehnat (ve skutečnosti se jedná o na tehdejší dobu zdařilé fotomontáže Vratislava Tachezyho - říkám na tehdejší dobu, kniha byla totiž poprvé vydaná již v 60. letech 20. století a v té době se také příběh odehrává).

Tak se nám představují lékař Jiří Kameník se svojí zálibou v broučkaření, jeho pozdější manželka fotografka Alena Králová, islandský psycholog Hans Gudmundur Bjelke, jenž se s Kameníkem setkal v Praze při operaci svého vlastního slepého střeva a stali se z nich dobří přátelé, a nemluvný Islanďan Leif Thorgunn, který výpravu jistí. Každý z hrdinů vypráví příběh ze svého pohledu a každé z těch vyprávění má svůj vlastní osobitý ráz do té míry, že čtenář vůbec nepochybuje o tom, že se jedná o autentická vyprávění různých lidí zachycená na magnetofonový pásek. Vyprávění tak přesvědčivá a popisy tak věrné, že se ani po letech nedivím, proč jsem už od mládí tolik toužila po tom poznat Island a proč jsem pak cestu po poloostrově, na němž je umístěn kráter Snaeffels, strávila nalepená na okénku autobusu s fascinovaně vytřeštěným pohledem upřeným na zasněžené vršky.

Tak tady se to stalo, říkala jsem si. Tady celý příběh začal. A nejen příběh Cesty slepých ptáků, ale i příběh mnohem starší. Jules Verne - Cesta do středu Země. Právě tato kniha rozpoutá mezi Kameníkem a Bjelkem spor, neboť Kameník tvrdí, že Verne na Islandu nikdy nebyl a sestup do středu Země dírou svatého Patrika umístěnou právě v kráteru Snaeffels si tedy od základu vymyslel, a Bjelke se mu snaží dokázat opak - Verne na Islandu byl a díra svatého Patrika doopravdy existuje. Když pak ještě Kameník v rámci své broučkařské vášně zjistí, že toto místo produkuje dosud nezaznamenané druhy brouků, je o jeho cestě na Island rozhodnuto.

Jeskyně svatého Patrika však k překvapení všech účastníků výpravy pronásledovaných americkou armádou, která hodlá na Snaeffelsu vybudovat základnu (ano, dílo je trochu, byť ne zas tak mnoho, poplatné době svého vzniku, a tak jsou tu Američané těmi uchvatiteli a soudruzi těmi čestnými a rovnými) neskrývá jenom zmutované brouky, ale nálezy mnohem závažnější - kresby slepých ptáků z neznámého kovu (který by jistě kdekdo mohl využít k výrobě neutronové bomby, takže je potřeba jednat rychle a v zájmu lidstva), figury z neznámé pryže, jeskyně s obrazovkami promítajícími fakta o mimozemském životě a létající talíř, který je schopna vypustit jen pokročile inteligentní rasa. Což se Kameníkovi a Bjelkemu během několika minut podaří.

Runa rider, druhá část trilogie, zachycuje naše nyní již celosvětové hrdiny v dalším pátrání po důkazech mimozemské návštěvy, které je zavede až do Latinské Ameriky. Právě tam se totiž kdysi dávno dostali Vikingové až z Islandu a odtud mimozemšťastné odvezli několik desítek jejich zástupců na Mars. A je to překvapivě cesta na Mars a setkání s potomky těchto přesídlenců, která dala vzniknout třetí části trilogie Sluneční jezero.

Součkova kniha bývá často připodobňována ke kontroverzní rozhlasové adaptaci H.G. Wellsovy Války světů Orsonem Wellesem v roce 1938, která mezi tisíci a tisíci Američany způsobila doslova paniku, neboť se domnívali, že došlo ke skutečnému přistání nepřátelských mimozemšťanů. A já bych v této souvislosti vzpomenula třeba i Dana Browna a jeho mistrnou schopnost vysvětlovat skutečné historické nálezy tak, jak se mu to do jeho příběhu zrovna hodí - ani tohle umění totiž nebylo Součkovi cizí. Jeho kniha působila tak věrohodně, že ho prý dokonce svého času oslovili nějací odboráři, aby pro ně zařídil besedu s doktorem Kameníkem a fotografkou Královou.

V současné době by bylo samozřejmě potřeba dát knize zcela nový seriózní háv a zrušit internet a televizi, aby tomu všemu člověk alespoň na chvíli uvěřil, ale přesto na svoji někdejší posvátnou bázeň, když jsem s hrdiny na stránkách knihy vstupovala do kráteru Snaeffels, dodnes moc ráda vzpomínám a všem příznivcům dobré sci-fi ji vřele doporučuji.

Úryvek:

...Bylo třeba jen odvalit ostré kameny, trčící hroty do průrvy jak dráty v myší pasti. Z podzemního prostoru čišel syrový chlad.
Jyrry se naklonil k průlomu a snažil se proniknout zrakem dovnitř.
"Zhasněte světlo!" řekl přes rameno Leifovi, který držel zpola vyhořelou pochodeň v ruce. "Rychle, Leife - myslím, že..."
Zhasit magnéziovou pochodeň je ovšem možné jen ponořením do vody - a tak Leifovi nazbývalo nic jiného, než ji odhodit do propasti. Opsala ohnivý oblouk, rozhodila při nárazu na protější stěnu Díry ohňostroj jisker a zmizela v hlubině.
Zůstali jsme náhle ve tmě, v tísnivém tichu.
"Co...," chtěla se zeptat slečna Alena - ale zmlkla. Teď už jsme to viděli všichni, proč chtěl Jyrry zhasit vzácnou pochodeň; z otvoru do nitra skály vycházelo slabé, ale zřetelné modrofialové záření. Jak se přizpůsobovaly naše oči, oslněné ostrým světlem, sílilo, takže jsme už rozeznávali i vlastní obličeje, skloněné k otvoru. Měly příšernou sinalou barvu a měnily nás ve čtveřici utopenců. Uvnitř jeskyně cosi bylo. Nejdříve to rozeznala slečna Králová. Vykřikla a schovala si tvář v Jyrryho větrovce. Potom jsme to spatřili i my: kolem otvoru, proraženého výbušninou, stály v polokruhu a bez hlesu obrovské postavy s modrými vlasy a dívaly se na nás.


 


Komentáře

1 Sargo Sargo | 27. dubna 2011 v 20:17 | Reagovat

Knizka, kterou jsem cetla zarucene nejvickrat. To cislo je nepublikovatelne a stejne by mu nikdo neuveril :-D A ano, take od te doby touzim po Islandu :-)

2 Elza Elza | 28. dubna 2011 v 7:59 | Reagovat

Od Součka jsem kdysi četla jiné knihy, ale dodnes si pamatuju ten děs, který se mě zmocňoval... vygradovalo to jednou, když jsem nebyla schopná hrůzou ani sundat nohy z pohovky. Hm, od té doby Součka jen výjimečně a zásadně za denního světla. Mimochodem... zrovna včera jsem zaslechla, že se už léta plánuje nafilmování právě Slepých ptáků. Ale ty finance... :-D

3 evi evi | Web | 28. dubna 2011 v 11:52 | Reagovat

Sargo: jo, také ji z mládí mám párkrát za sebou. Teď jsem ale měla tak desetiletou pauzu, tak mě to zas mile potěšilo. Island je nádherný:-)

Elza: Nafilmování? Tak to by byla paráda - nenapadlo mě, že by to vůbec někoho napadlo - jak říkáš, točit sci-fi za české peníze...8-)

4 nel-ly nel-ly | Web | 28. dubna 2011 v 20:56 | Reagovat

Můj problém je, že nemám ráda tohle odbobí (a to jsem se zrovna narodila :D) celkově a už vůbec ne české autory, krom velkých výjimek, které zas nikoho nepřekvapí...
(p.s. nechci furt otravovat, ale když Portrét skončil tak ošklivě useknutě zas :D)

5 Elza Elza | 28. dubna 2011 v 21:13 | Reagovat

[3]: Už se shánějí peníze, koukej:
http://files.glaziers.cz/200000726-3bc7a3cc1b/CSP_5.pdf

6 sesllik sesllik | Web | 28. dubna 2011 v 22:44 | Reagovat

Jo,Cesta slepých ptáků je klasika,dodneška jí u nás podle mého mínění nikdo nepřekonal.Z celé trilogie se mi líbí právě tenhle první díl nejvíc.A samotný Souček je nedoceněný autor.Ale číst ho musím ve dne,jinak v noci dost šílím. :-D

7 evi evi | Web | 29. dubna 2011 v 12:39 | Reagovat

nel-ly: To je z šedesátých, tak stará nejsem ani já:D A české autory normálně taky moc nečtu, tohle se ale vcelku povedlo. Portrét přibyde možná dřív, než byste čekali8-)

Elza: No fakt že jo! Ale tedy, když jsem se pročetla tím dějem podle scénáře, tak jsem se lehce zděsila těch změn (o nabídkách product placementu ani nemluvím - už se těším, jak budou v jeskyni na kameru tahat nějaké tyčinky pěkně názvem k divákovi). Se obávám, že z toho zase vznikne typicky průměrný český počin:-( No uvidíme...

sesllik: Já mám taky první díl nejraději, právě proto, že jsem mu skoro až do konce mohla věřit, že je to pravda. A ty islandské reálie byly fajn, zajímalo by mě, jestli byl Souček někdy na Islandu...

8 Sargo Sargo | 30. dubna 2011 v 0:34 | Reagovat

Co vim, byl jenom v Koreji, jako vojensky lekar. Od Islandu daleko, ale alespon nejaka zkusenost s cestovanim :-) Jsem vazne hrozny pripad - kdyz jsem potkala jeho syna (ta podoba!), nedokazala jsem se s nim ani bavit. Ale on pry stejne fanousky nerad :-D
Prvni dil je nejlepsi, dlouho jsem si namlouvala, ze alespon ten je podle pravdy a zbytek k tomu dopsal ;-) A nejradeji mam Bjelkeho, byste vedeli :-P
Ceskych autoru moc v oblibe pres veskerou snahu nemam, ale Soucek je obrovska srdcovka. :-))

9 evi evi | Web | 2. května 2011 v 10:47 | Reagovat

Sargo: V Koreji - tak to už je taky něco:-) K českým autorům, Součkovi i Bjelkemu mám přesně stejný vztah, potkat Součkova syna, tak bych se beztak styděla se ho na něco ptát:D

10 otto otto | 23. ledna 2012 v 12:16 | Reagovat

...četl jsem....dávno tomu...super,taky si myslím,že Souček není doceněný... :-?

11 evi evi | Web | 23. ledna 2012 v 18:57 | Reagovat

otto: obecně si myslím, že spousta českých autorů by se stala mnohem proslulejší, kdyby mohli publikovat v angličtině v USA nebo v Británii. Malý český trh je pro autory prostě příliš omezující...

12 Michal Michal | E-mail | 6. srpna 2012 v 11:37 | Reagovat

Také jsem tu knižku kdysi hltal s otevřenou pusou... Jenže s odstupem času na mě při čtení vylézají všechny ty úlitby komunistům  - Kameník je ve straně, Leif je ve straně, Bjelke pochopí sílu lidu, NATO základna...

13 matej matej | E-mail | 16. března 2014 v 19:32 | Reagovat

nevite nekdo prosim z jake stranky je tento uryvek? moc by mi to pomohlo, dekuji

14 evi evi | 18. března 2014 v 17:16 | Reagovat

Michal: jo jo, tomu člověk jako malý děcko moc nerozumí...8-)

matej: V mém vydání je to strana 119.

15 larkinh larkinh | 6. dubna 2016 v 21:14 | Reagovat

Tuhle knihu mám ráda, i když jsem ji četla asi jen 3x.

16 evi evi | Web | 18. května 2016 v 12:17 | Reagovat

larkinh: Prý asi jen:D To už je slušná láska, řekla bych!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama