Portrét pro Bradavice (3.3.)

11. prosince 2008 v 0:37 | evi |  Portrét pro Bradavice - seznam kapitol
A začíná trochu přituhovat, idylická vidina práce v Bradavicích se ztrácí v temnotě noci a Nathalie má před sebou nelehký večer:-) Více informací v další části třetí kapitoly Portrétu pro Bradavice...

Kapitola třetí: Cesta do Bradavic (3. část)

Hodiny na stěně podniku U Tří košťat odbily šestou, odbily i čtvrt na sedm a ve dveřích se stále nikdo neobjevoval. Nathalie usrkávala vroucí medovinu a nejistě poposedávala na lavici - koho pro ni Brumbál pošle? A jak se vlastně do Bradavic dostanou?

Ručičky na ciferníku se pomalu blížily půl sedmé a Nathalie nervózně vytáhla z kufru jednu z knížek, jež si předevčírem zakoupila v Krucáncích a kaňourech. Dějiny bradavické školy se pro ni, která Bradavice nikdy nenavštívila a nyní tam najednou měla pracovat, ukázaly být natolik poutavým čtením, že ve snaze nepropásnout ani jednu zmínku o bradavických obrazech, strávila zahloubáním do knížky dlouhé minuty, a když znovu zvedla hlavu k hodinám, překvapeně zjistila, že už je něco po sedmé. Zmateně přejela pohledem lokál, jestli někoho nepřehlédla, ale všichni přítomní si hleděli svých žejdlíků a Nathalii nevěnovali ani tu nejmenší pozornost. Kromě madame Rosmerty, která postávala za barem, čepovala máslový ležák a zvědavě pokukovala po neznámé návštěvnici - když si všimla, že se Nathalie rozhlíží po hospodě, odnesla ležák k jednomu ze stolů a rázně se vydala jejím směrem.
"Dáte si ještě něco?" otázala se, neboť na prosperitu svého podniku myslela přece jenom víc, než na ukojení vlastní zvědavosti.
"Já - ehm - no, asi ještě jednou tu medovinu," odpovídala Nathalie zaraženě, podávajíc Rosmertě prázdnou konvičku, "a také ještě jeden kousek toho dýňového koláče," dodala. Jestli ji tady nechali čekat hodinu, tak prostě budou muset vydržet ještě pár minut, než ona dojí. Tedy pokud by někdo přišel, což začínalo vypadat dost nepravděpodobně. Dostane vůbec takhle pozdě v Bradavicích ještě něco k večeři?
"Čekáte tady na někoho?" neudržela se už Rosmerta, když před ní za malou chvíli kladla kouřící zlatavý mok a voňavý koláč.
"Já - měli pro mě poslat někoho z Bradavic, dneska v šest…"
Rosmerta se významně podívala na hodiny, jež se nebezpečně blížily půl osmé.
"No, tak to se zdá, že na vás asi zapomněli," odtušila klidně a pátravě si Nathalii prohlížela. "Máte v Bradavicích nějaké jednání?" vyptávala se rádoby nenápadně.
"Ano, vlastně ne… tedy - já - měla bych tam pracovat," zahuhlala Nathalie neochotně.
"Vážně a co učíte?" nadchla se Rosmerta a hned si přisedla ke stolu.
"Prosím? Aha - ne… já nejsem učitelka, jsem restaurátorka…" (nechápavý pohled hostinské) "…opravuji staré obrazy," vysvětlovala Nathalie.
"Jo ták," protáhla Rosmerta znalecky, "no tak to jo - v Bradavicích musejí být stovky obrazů…"
"Možná spíš tisíce…"
"No vidíte, takže dokonce tisíce… A co že na vás nikdo nečeká?"
"Já nevím," pokrčila Nathalie rameny, "byla jsem domluvená s ředitelem Brumbálem a…"
"No jo, to se občas stane, že lidi zapomínaj," zasmála se hostinská (Nathalii to zas tak vtipné nepřišlo). "Počkejte, něco mě napadlo," zvedla se najednou a zamířila dozadu. Po chvíli se vracela a na rameni jí seděla veliká sova pálená. "Napíšete Brumbálovi dopis, že tu čekáte. Určitě sem do hodiny někoho pošle."
Nathalie překvapeně zamrkala a poprvé se na hostinskou usmála. Tohle rozhodně nebyl špatný nápad. To už jí Rosmerta přinášela kus pergamenu, brk a inkoust a za minutku nebo dvě již sova se vzkazem na nožce proplachtila oknem do tmy.
Neboť se mezitím opravdu setmělo, a ačkoli to původně vypadalo na bezmračnou noc, nyní byla obloha úplně zatažená a do okenic hostince se opíral vítr v prudkých poryvech. Nathalie se ještě o něco víc zachumlala do svého nového hábitu a libovala si, že nemusí v takovém počasí pobíhat venku. Zadoufala, že pro ni z Bradavic přijedou krytým vozem, pustila se do četby a opět na chvíli ztratila pojem o čase.
Tak přešla osmá a poté i devátá a Nathalie znovu znejistěla - Bradavice přece byly nedaleko, ta sova tam už dávno musela být a podle toho, co říkala Rosmerta, by pro ni měl do hodiny někdo přijet. Poposedávala jako na trní, a když odbila půl desátá, zaklapla knihu a vstala.
"Vydám se na cestu," oznámila Rosmertě, která na ni vytřeštila oči.
"V tomhle nečase?"
"Jestli mi někdo jede naproti, tak ho snad cestou potkám. A jestli ne, vždyť to přece není konec světa!" Tedy neměl by být - podle Dějin bradavické školy byly Prasinky od hradu vzdálené necelé dvě míle.
"Což o to, daleko to není," krčila rameny hostinská, "ale venku je úplná průtrž mračen!"
Nathalie rovněž pokrčila rameny a vytáhla z kufru svůj starý hábit - nový plášť raději uložila dovnitř - chtěla při příjezdu vypadat trochu reprezentativně, ale teď to bylo jedno, když o její přítomnost na hradě evidentně nikdo zas až tak nestál. Rosmerta ji přesvědčovala, ať zůstane, nabízela jí dokonce ubytování, ale Nathalie si postavila hlavu - dnes měla dorazit do Bradavic a dnes tam také dorazí. A nikdo jí v tom nezabrání.
Vyptala se Rosmerty podrobně na cestu, hůlkou postupně ošetřila svrchní vrstvy svého ošacení i kufru kouzlem Impervius, které je mělo alespoň na chvíli ochránit před proudy vody, jež se řítily z hrozivě zamračené oblohy, vymanévrovala kufr ze dveří hostince a sledována vykulenýma očima madame Rosmerty se vydala po hlavní ulici směrem vzhůru.
Během jediné minuty hořce litovala toho, že nezůstala v suchu a teple U Tří košťat. Nepromokavé kouzlo nijak zvlášť nezabíralo a Nathalie byla nadobro zmáčená dřív, než došla na konec vesnice. Tam se navíc udržovaná ulice změnila v blátivou stezku a jí se podařilo hned několikrát za sebou zapadnout až po kotníky do bahna.
Chtělas divokou krajinu, romantiku, máš ji mít, posmíval se jí vnitřní hlásek a ona zatnula zuby a s nadávkami na britské počasí pokračovala v cestě k hradu. Kdyby to tu alespoň trochu znala a věděla, kde přesně končí ochrana bradavických pozemků a kam se tedy může přemístit, bylo by všechno mnohem jednodušší. Možná by také bývalo stačilo požádat někoho z Prasinek o asistované přemístění. Anebo si alespoň mohla najmout vůz. Jenže to by bývala musela víc přemýšlet a méně se opájet představou výlevů uražené hrdosti, které hodlala předvést hned, jak dorazí do Bradavic. Ne snad, že by z těchto předsevzetí ještě něco zbývalo.
Udržovat zároveň v pohybu svůj kufr a svítit před sebe hůlkou nebylo právě snadné, a když po půl hodině míjela ukazatel Bradavice / Nádraží Prasinky / Prasinky-vesnice, jenž byl podle madame Rosmerty vzdálen od hradu ještě víc než míli, neměla žádný důvod k jásotu. Klopýtala po hrbolatém povrchu cesty, která se dočasně stala místy i stopu hlubokým potokem, a do tmy vykřikovala hlasitě a po francouzsku to nejjadrnější, co jí slina na jazyk přinesla. Široko daleko viděla jenom rozmazané obrysy hor vystupující z temnoty a provazce vody padající z nebe a několikrát málem sešla z cesty. A tak to šlo dál a dál, další krok, další sprcha ledové vody za krk, v botách jí čvachtalo, nohy jí mrzly tak, že je skoro necítila, a hrad byl v nedohlednu.


 


Komentáře

1 Evča Evča | Web | 11. prosince 2008 v 20:30 | Reagovat

jejda, to by mě tedy zajímala, proč pro ni nikdo nepřišel...

2 Evča Evča | Web | 11. prosince 2008 v 20:30 | Reagovat

*zajímalo

3 Leandre Leandre | E-mail | 13. prosince 2008 v 11:22 | Reagovat

Ahojik...tuhle povidku jsem precetla jednim dechem a uz se moc tesim na pokraco!!!!jeste jsem povidku v tomhle stylu necetla....a tahle je vaaazne uzasna!!!

4 Polgara Polgara | Web | 13. prosince 2008 v 13:37 | Reagovat

Když sem přečetla info o povídce, tak sem si říkala, panebože, to zase bude Mary sue jedna báseň, ale nedalo mi to, abych si ji nepřečetla celou a dost si mě překvapila.

Sice si tam přidala svoji postavu, ale zároveň dodržuješ charaktery postav původních a líbí se mi, že neprzníš Albuse. Jenom doufám, že to neodnese Severus.

Nicméně, povídka je psána výborně a čtivě a těším se na další kapitolu.

5 evi evi | 13. prosince 2008 v 16:21 | Reagovat

Polgara: Obávám se, že s vlastní hlavní ženskou postavou mi už Mary Sue nikdo neodpáře ;-)

6 Mae Mae | 9. dubna 2010 v 21:33 | Reagovat

Žádná ženská postava nemůže být tak nezajímavá, aby v ní nebyl alespoň ždibíček Mary, jak si ji někdo představuje... prostě kdo ji tam bude chtít najít, nemůže ji nenajít, chce básník říci. Asi jsem se do toho zamotala? :-D Působí sympaticky, což je tedy co říct, aby ženská autorka popsala sympaticky ženskou postavu pro ženskou čtenářku. 8-)

7 evi evi | 12. dubna 2010 v 18:11 | Reagovat

Mae: Já už Mary vidím i v Harrym, takže jsem se nad tím v určité fázi psaní přestala příliš zamýšlet:D

8 Susan Susan | Web | 9. července 2010 v 13:42 | Reagovat

juj chudák Nathalie. Takhle se plahočit v tom marastu. Ale proč pro ni nikdo nepřišel? A ani po tom co psala dopis? Jdu dál-jsem zvědavá jak Rosmerta.

9 evi evi | Web | 10. listopadu 2010 v 18:12 | Reagovat

Susan: Zrovna teď jsem tuhle část po delší době znovu podrobila sebekritice - no, příště bych jí asi nechala v Prasinkách přespat:-D

10 Delly Delly | Web | 22. října 2011 v 10:23 | Reagovat

Docela jsem se vyděsila, když jsem četla, co jsi psala k této části kapitoly. :D Říkala jsem si, co bys mohla tak Nathalii provést. Přiznám se, že jsem docela napnutá, jelikož mě zajímá, jak to že na ni Brumbál zapomněl?! Povedená kapitola :-)

11 AliceS AliceS | 3. listopadu 2011 v 7:41 | Reagovat

Som tak zvedavá ako to celé skončí ... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama