Portrét pro Bradavice (2.1.)

25. listopadu 2008 v 1:23 | evi |  Portrét pro Bradavice - seznam kapitol
Kapitola druhá: Věštba (1. část)

Brumbálovy kroky na schodech pomalu utichly, tišící kouzlo pominulo a náhle se do ateliéru opět naplno draly všechny ty důvěrně známé zvuky z ulice - auta zastavovala a rozjížděla se, klaksony troubily, ze zahradní restaurace na protější straně se linula tklivá zamilovaná píseň doprovázená harmonikou a z krámku kdesi v sousedním domě se ozval zvuk zvonečku nade dveřmi, ohlašujícího příchod nového zákazníka.
Nathalie však okolní zvuky vnímala jen podvědomě - seděla zkrouceně na stoličce uprostřed ateliéru a nepřítomně přejížděla prsty po tuhé černé látce pláště, který jí tu bradavický ředitel zanechal.

Pachy kouzelných přísad na výrobu lektvarů, jež jí stoupaly do nosu, v ní vyvolávaly krásné a zároveň i smutné vzpomínky na krásnohůlskou školu - na léta, která tam prožila jako mladá dívka. Všechny ty hodiny strávené nad bublajícím kotlíkem plným roztodivných směsí, večery v knihovně provoněné levandulí, jejíž snítky kladla madame Dupontová mezi stránky knih jako ochranu před moly, famfrpálové zápasy ve svěžím vzduchu přicházejícím od moře, lahodné jehněčí mistra Plancheta podávané při různých příležitostech v krásnohůlské jídelně (tak dobré Nathalie nikdy předtím ani potom neochutnala), přátelé z koleje, z nichž většinu od skončení školy neviděla, ten hrozný pocit, když stála nad hrobem madame Meunierové a spolužáci ji pokradmu ustrašeně sledovali - koho nechá ve svých kresbách umřít teď? - to vše se nyní Nathalii vybavovalo s jasností až bolestivou. Povzdychla si a její postava se na stoličce ještě o něco víc zhroutila.
"Kdo to byl?" vytrhl ji ze zamyšlení Claudinin hlas. Její bytná byla stejně stará jako ona a pojilo je dlouholeté přátelství. Poznaly se na mudlovské základní škole, kterou Nathalie na přání svých kouzelnických rodičů navštěvovala.
"Mudlovské nazírání světa je sice dost omezené," říkával Nathaliin otec, "ale něco z toho se ti nepochybně bude hodit. Minimálně studium cizích jazyků." Nathalie by sice dala přednost vyučování doma - tak to totiž chodilo ve valné většině ostatních kouzelnických rodin do doby, než děti v jedenácti letech nastoupily do Krásnohůlek - ale v tomhle jí její otec neustoupil. "Žijeme mezi mudly, ať už chceme nebo ne," horoval pan Belart, který měl na pařížském Ministerstvu magie na starost oddělení vztahů s mudly. "Nemůžeme se tvářit, že neexistují, nebo jimi dokonce pohrdat tak, jak to bohužel dělají mnozí kouzelníci. Tudy cesta nevede..." A Nathalie mu s postupem času musela dát za pravdu.
"Albus Brumbál, ředitel školy v Bradavicích," odpověděla nyní své kamarádce a Claudine překvapeně zamrkala. Samozřejmě věděla, že Nathalie je čarodějka - proto se také ve škole daly tak rychle dohromady a zůstaly v kontaktu i poté, co se Claudine rozhodla nenastoupit do Krásnohůlek - a znala i mnohé podrobnosti z kouzelnického světa. Bylo však zřejmé, že tak velikého kouzelníka, jako byl Brumbál, dosud ještě nepotkala. Ostatně Nathalie s největší pravděpodobností také ne.
"A co tu chtěl? Moc jsem mu nerozuměla, neříkal cosi o jakémsi - obrazovidectví?" snažila se rozpomenout na neznámé slovo.
Nathalie si toho naštěstí z lekcí angličtiny pamatovala podstatně víc, domluvit se s Brumbálem pro ni nebyl žádný problém a navíc teď mohla před Claudine trochu mlžit.
"Nabídl mi práci v Bradavicích," zamluvila podstatu její otázky. "Mohla bych tam odjet a pracovat jako restaurátorka obrazů. Prý jich tam mají několik tisíc." A podrobně kamarádce vypověděla vše, co se týkalo nabízené práce.
"Páni," vydechla Claudine, "a půjdeš do toho?"
"Zní to lákavě," připustila Nathalie. "Co myslíš ty?"
"Že bys měla chytit příležitost za pačesy," usmála se její bytná. "Takovou nabídku už možná nikdy nedostaneš."
"Taky si myslím."
"Kdy bys měla nastoupit?"
"Ještě uvidím. Nejdřív tu musím něco dodělat," povzdychla si Nathalie a odložila tmavý hábit vedle sebe na stůl.
"Poslyš," začala Claudine z jiného konce, "dneska jdu na večeři s Mauricem. Možná se vrátím až zítra. Zvládneš to tady?"
"Bez obav," mrkla na ni spiklenecky Nathalie. "Mám tomu rozumět tak, že by Maurice mohl být ten pravý?"
"Hmm, to se ještě uvidí," zasmála se kamarádka a ve dveřích se ještě otočila, "ale nemusíš se o mě bát - pokud mě naštve, hodím mu na hlavu všechny dorty z okolí."
Claudine sice nikdy kouzla nestudovala, ale samozřejmě po svém otci nějaké kouzelnické schopnosti zdědila a ty se občas dost nevybíravě projevovaly - jako onoho památného dne, kdy svého tehdejšího přítele načapala v cukrárně v těsném objetí s neznámou zrzkou, a aniž si uvědomila, co dělá, přistál onomu nevěrníkovi na hlavě celý svatební dort z výlohy. A to bez toho, že by hnula jediným prstem. Šly toho odpoledne společně na zmrzlinu a Nathalie se dodneška chechtala při vzpomínce, jak Claudine šokovaně zírala na nazdobený dort plachtící vzduchem. Přesvědčit přítelkyni, že šlo o její vlastní (a nikoli Nathaliino) kouzlo, bylo tehdy mimořádné obtížné...
Nathalie opět osaměla. Chvíli roztržitě postávala před stojanem s Legrandovým portrétem, ale záhy usoudila, že nemá smysl pokoušet se ten den ještě pokračovat v práci. A jestli opravdu pojede do Bradavic...
Sbalila hábit, zamkla ateliér a přešla přes chodbu do svého bytu. Z okna obývacího pokoje se nepřítomně zadívala na Seinu, jejíž hladina odrážela odpolední slunce, a v hlavě se jí stále přehrával rozhovor s bradavickým ředitelem. Černý plášť ležel přehozený přes opěradlo židle a Nathaliin pohled se k němu pořád bezděčně vracel. Měla se do toho pustit, anebo bylo lepší dostát slibu, který si dala po smrti svojí matky?
Ani si nevšimla, jak se slunce sklání k obzoru a stíny na podlaze se prodlužují. Snědla zbytek těstovin, které zbyly od oběda, chuť jídla ale nevnímala, nadále jsouc přitahována oním černým pláštěm. Ale proč? Dělalo jí dobře, že ji požádal o pomoc tak veliký kouzelník, jakým Albus Brumbál bezesporu byl? Že se zřejmě cítil bezradný a k ní se možná upínal jako k poslední naději? Připadala si tím snad víc důležitá? Anebo ji jenom lákala vidina stálé práce na bradavickém hradě? Slíbila sama sobě, že už nikdy nebude věštit z kreseb - tak proč tu nyní seděla s cizím oblečením v rukách?
Znovu si povzdychla a přehodila si plášť přes sebe. Jeho majitel musel být poměrně vysoký, neboť hábit plandal Nathalii kolem kotníků, a když si šla do spíže pro trochu uspávacího lektvaru, musela ho přidržovat ve vzduchu, aby o něj nezakopla. Přemýšlela, kdo vlastně je, tenhle Severus Snape, a předem se děsila toho, co zítra najde nakreslené na listech papíru, jež si nyní i s barevnými tužkami připravila vedle křesla v obývacím pokoji. Jenže to již Brumbálovi slíbila - a ona sliby vždycky plnila. Třeba jí to obrazovidectví po těch letech už ani nepůjde, zadoufala, ale musí to alespoň zkusit.
Zabořila se do křesla a pohodlně si opřela hlavu o vysoké opěradlo. V polospánku se jí zdálo, že pomalu listuje starou učebnicí lektvarů - s každou otočenou stránkou vypadávaly z knihy snítky levandule a s tichým vonným šustěním se snášely k zemi. Pak usnula úplně.

 


Komentáře

1 Evča Evča | Web | 25. listopadu 2008 v 11:43 | Reagovat

páni...já nějak nevím, co psát...tahle povídka je báječná :o) to jsem tedy zvědavá, co nakreslí...

2 Džejny Džejny | Web | 30. října 2010 v 19:56 | Reagovat

:-)

3 Delly Delly | Web | 21. října 2011 v 21:49 | Reagovat

Jsem zvědavá, co všechno nakresli, takže rychle pokračuju dál...

4 Filip Filip | Web | 1. listopadu 2012 v 21:29 | Reagovat

Kdo není schopen oběti, není hoden ani lásky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama