Portrét pro Bradavice (1.2.)

18. listopadu 2008 v 9:42 | evi |  Portrét pro Bradavice - seznam kapitol
Kapitola první: Nečekaná návštěva (2. část)

Nathalie se opět ponořila do práce a kouskem látky napuštěné speciálním lektvarem soustředěně čistila Legrandovu zašedlou paruku. Sice se dost ošíval, ale aspoň mlčel, a pokud měl nějaké poznámky, nechával si je pro sebe. Anebo pro svého nového majitele - Nathalie nepochybovala, že Verniera podrobně poinformuje o tom, co se tady v ateliéru dělo, a přikrášlí to k nepoznání. Právě přemýšlela, komu z nich asi bude Vernier věřit, až mu Legrand popíše, jak mu přebarvila klobouk, když se zezdola ozval zvonek.

Claudine, její bytná, byla doma, a tak Nathalie nevěnovala zvonku žádnou pozornost. Až když zaslechla svoje jméno pronášené mužským hlasem s těžko identifikovatelným přízvukem, přerušila práci a s hadříkem v ruce se zaposlouchala do zvuků z chodby.
"Elle travaille... ona pracovat...," přešla právě do lámané angličtiny Claudine, "když pracovat, nechtít voir personne - nikoho vidět," drmolila podivnou směsicí jazyků.
Nathalie zbystřila. Neznámý byl zjevně cizinec a tak, jak se Claudine snažila mluvit anglicky, snažil se on o francouzštinu.
Kdo mě tak asi může hledat, přemýšlela, ale neměla nejmenší chuť jít to zjistit. Claudine ji dobře znala - jakmile se totiž Nathalie dala do práce, přestával pro ni okolní svět existovat. A ten Legrandův obraz navíc musela odevzdat už za dva dny.
Hlasy na okamžik ztichly, jak neznámý příchozí přemýšlel, co dál. Za okamžik Nathalie zaslechla něco o laisser un message a trochu se uklidnila. No jasně, nech tu vzkaz a dej si odchod. Sice se ti nejspíš neozvu, ale co na tom?
Může to být nějaká zakázka, oponoval jí její vnitřní hlas. Zakázek nebylo nikdy dost. Poposedla nervózně na židli. Anebo je to nějaký další novinář. S Alainem Fouquetem, v současné době dost populárním filmovým hercem, se sice rozešla už loni, ale pokaždé, když se kolem něj něco šustlo, přišel se jí nějaký chytrolín zeptat, co si o tom myslí. Protože ona jediná s ním vydržela žít celé tři roky. Většinou si o jeho nových eskapádách nemyslela vůbec nic, po takové době už veškeré city k němu odezněly a bylo jí vcelku jedno, co dělá. A v tomto duchu novinářům i odpovídala. Jenže dneska na podobné otázky opravdu neměla náladu.
"Inu tedy, a nemohla byste mi alespoň říct, jestli ještě stále provozuje... obrazovidectví?" ozval se hlas znovu.
Nathalie nevěřila vlastním uším. Tak o tohle tedy jde? Jak mě tu mohl najít? A jak to vůbec ví? Claudine začala nechápavě cosi koktat, ale Nathalie už upustila paletu i štětce na stůl a vystřelila jako šipka. Bytná o ničem nevěděla a Nathalie chtěla, aby to tak i zůstalo.
"Dobrý den," pozdravila neznámého návštěvníka poté, co rychlostí blesku vylétla na chodbu. "To je v pořádku, Claudine," podívala se na drobnou tmavovlásku, která nechápavě krčila rameny, "mám teď chvíli času, tak pána přijmu. Pojďte, prosím, dál," pokynula rukou příchozímu. Ten pokývl hlavou směrem ke Claudine a vydal se nahoru po schodech ke dveřím, v nichž stála Nathalie a čekala, až k ní dojde.
"Slečna Nathalie Belartová?" otázal se, když vystoupal na poslední schod.
"Jistě, to jsem já," odpověděla s úsměvem a ustoupila o krok dozadu, aby mohl projít do místnosti. Ještě za jeho zády udělala na Claudine hraně otrávený obličej a zavřela dveře.
Neznámý stál uprostřed ateliéru a se zájmem se rozhlížel kolem sebe. Nathalie toho využila a zkušeným okem vnímajícím každou vizuální podrobnost si ho pozorně prohlédla.
Byl už dost starý, ale přesto se jeho statná postava držela vzpřímeně a s jistou do očí bijící vznešeností. Tvář zbrázděnou vráskami částečně zakrýval bělavý splývající vous, jeho vlasy se stříbrně leskly a padaly mu v dlouhých pramenech až na záda. Na sobě měl tmavý plášť, který sice vypadal poměrně obyčejně (cílem zřejmě bylo získat vzezření průměrného mudly), ale i přes toto "civilní" oblečení si příchozího mohl s mudlou těžko kdo splést. A Nathalie, která díky svému povolání viděla v životě víc žijících i mrtvých portrétovaných kouzelníků, než kdokoli jiný, už vůbec ne. Navíc, když se zadívala do podivuhodně modrých starcových očí, získávala doslova vlezlý dojem, že už ho někdy viděla. Všiml si jejího zmatku, usmál se a natáhl k ní ruku:
"Albus Brumbál," představil se bez dalšího.
Na okamžik nabyla přesvědčení, že tohle jí nijak nepomůže, ale pak se přece jen dostavilo poznání a Nathalie zalapala po dechu.
"Ředitel bradavické Školy čar a kouzel," dodala nevěřícně, tisknouc nastavenou dlaň. Zírala na Brumbála a těžko potlačovala touhu ho obejít a prohlédnout si ho ze všech stran. Vystudovala sice Akademii čar a kouzel v Krásnohůlkách, ale pověst bradavického ředitele byla samozřejmě větší, než jakou by dokázaly zadržet břehy kanálu La Manche. Nathalie nechápala - co tady dělá?
"Bradavice? Vy jste ředitel školy v Bradavicích? No, to mě podrž!" začal v té chvíli do překvapeného ticha vykřikovat Legrand. "V jednaaosmdesátém jsme vás porazili ve famfrpálu, dobře si na to vzpomínám!"
Brumbál sebou leknutím trhl a otočil se za hlasem. Když zjistil, komu patří, pobaveně zdvihl obočí a zvědavě si obraz prohlížel.
"O tom nic nevím," prohodil konverzačně, přemáhaje smích při pohledu na kulatého chlapíka s napůl vyčištěnou parukou.
"Promiňte," vyjekla Nathalie a cítila se trochu trapně, "on asi myslí rok 1781." A s těmi slovy přehodila přes obraz kus látky.
"Co, co, to...," spustil Legrand nakvašeně, ale okamžitě zmlknul, když výhrůžně nakopla stojan, na němž obraz stál, a zasyčela něco o zeleném obličeji. Otočila se zpět k Brumbálovi, který se opět velmi obtížně snažil potlačit smích.
"Jeho si nevšímejte," kývla k obrazu na stojanu a ještě jednou ho důrazně nakopla, když se z pod plátna ozvalo nespokojené brumlání. "Posaďte se, prosím," pokynula bradavickému řediteli k letitému křesílku, "a povězte mi, co vás sem přivádí..."


 


Komentáře

1 Evča Evča | Web | 18. listopadu 2008 v 13:02 | Reagovat

jsem pořádně zvědavá, co ho k ní přiívádí...

2 P. D. P. D. | Web | 29. ledna 2010 v 23:59 | Reagovat

Tak... dnes už asi dál nedojdu.
Fakt dobře se to čte. Ale ta kvanta kapitol přede mnou... jdou na mě mory... :-D

3 evi evi | Web | 4. února 2010 v 15:27 | Reagovat

P.D.: To se ti nedivím:-D

4 Džejny Džejny | Web | 22. října 2010 v 18:30 | Reagovat

:-D ten koniec. Naozaj sa to veľmi dobre číta. A je fajn, že si aj jednotlivé kapitoly rozdelila na niekoľko častí.

5 evi evi | Web | 10. listopadu 2010 v 18:05 | Reagovat

Džejny: Ony by se sem ani vcelku nevešly - mají ve Wordu hustě psaných tak 12-14 stran...

6 Delly Delly | Web | 21. října 2011 v 17:48 | Reagovat

12-14 stran? :D 8-O To by se sem asi fakt nevešlo :D Ale jinak byla kapitola skvělá, zvlášť ten konec :D No nic, jdu pokračovat, protože doufám, že bych dneska mohla přečíst aspoň půlku. Nerada mám nějaký povídky rozečtený, zvlášť pak ty povedený, protože jsem z toho nervní :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama